Manažerka HUB Nusle vystoupila s projevem na akci v centru Prahy

Manažerka HUB Nusle Liudmyla Korostashevych vystoupila s projevem na akci Společně za Ukrajinu! Tato událost se konala na Staroměstském náměstí v Praze u příležitosti třetího výročí plnohodnotné války na Ukrajině.

Liudmyla Korostashevych se podělila o svůj příběh uprchlice. Také vyprávěla o svém otci – operátorovi dronů, který padl v boji za Ukrajinu. Její matka je bojová zdravotnice, která nadále slouží a zachraňuje životy ukrajinských vojáků.

„Můj příběh je o uprchlících, o obtížích, kterým čelí děti, o rodině vojáků, o dobrovolnictví. Také je o pochopení toho, že ať jsem kdekoli, stále mohu pomáhat Ukrajině. Každý by se měl zapojit, nebýt lhostejný a ctít památku našich padlých vojáků. Pro mě je důležité, že Češi chtějí slyšet naše příběhy, že jim to není jedno, že sdílejí naši bolest. Tehdy jsem opravdu pocítila jejich podporu. Jsem vděčná organizátorům, že mě pozvali vystoupit,“ řekla Liudmyla Korostashevych.

Tým HUB Nusle se také připojil k pamětnímu pochodu organizovanému Hlas Ukrajiny. Účastníci prošli k pomníku Tarase Ševčenka, aby uctili památku padlých.

Vystoupení Liudmyly Korostashevych od 57:45.

Celý text vystoupení

Před válkou jsem byla učitelkou angličtiny v Černihivské oblasti.

24. února jsem se probudila výbuchem. Moji rodiče se okamžitě připojili k armádě, přestože neměli povinnost se mobilizovat. Pomáhali vojákům už od roku 2014. Nikdy jim to nebylo lhostejné. Takže já se starám o děti a rodiče brání Ukrajinu.

Z domova jsem utíkala spolu se synem, mladší sestrou, bratrancem a babičkou – ruské tanky už byly na cestě za námi. Nejhorší je mít strach o život vlastního dítěte. Ale zároveň mě děsilo, že odjíždíme bez peněz do neznáma, do země, o které nic nevíme, kde na nás nikdo nečeká.

V registračním centru v Praze byli dobrovolníci, kteří nás podporovali. Chci, abyste věděli: pamatujeme si vaši pomoc. Pamatuji si dobrovolníka, který rozléval čaj, a jak mě tehdy přemohly slzy vděčnosti. Pamatuji si ženu, která mlčky přišla k mé babičce na ulici, stiskla jí ruku, beze slov jí dala 1000 korun – a já jsem jí ani nestihla poděkovat.

Pamatujeme si veškerou vaši pomoc a dnes vám DĚKUJI!

Pak můj syn a moji sourozenci začali chodit do školy, a to pro nás bylo obrovskou výzvou – děti neznaly jazyk a měly strach. Setkaly se s šikanou. Naštěstí se situaci podařilo včas vyřešit a učitelé zasáhli. Děti by neměly čelit diskriminaci kvůli své národnosti. Děkuji všem učitelům, kteří přijímají všechny děti bez předsudků.

Okamžitě jsem si našla práci a začala dobrovolničit v „Pražském Majdanu“, abych pomáhala ostatním. Teď žijeme v Praze, učím se česky, můj syn už chodí do 3. třídy a jsem vděčná Česku za bezpečný druhý domov.

Rok 2024. Moji rodiče stále slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny. Otec je operátor dronů, matka bojová medička – evakuuje raněné, školí vojáky a poskytuje první pomoc.

Můj otec a jeho jednotka bránili ukrajinské pozice v Pokrovském směru. Jejich část byla napadena Rusy. Můj otec zemřel 28. října na následky zranění. Maminka slouží dál.

Můj otec Ihor bojoval za spravedlnost, za svůj domov, za lásku ke svým dětem, za spravedlivý mír pro nás všechny. Zabili ho ruští vojáci na jeho vlastní půdě. Přišli k nám, zabíjejí, kradou našim dětem dětství.

Teď můj syn nemá dědečka, kterého tak miloval, moje sestra se stala sirotkem, moje matka ztratila manžela, babička svého jediného syna. A já jsem ztratila tu nejdražší osobu, svou oporu v životě – a to už nelze napravit. Ale náš příběh je jen kapkou v moři.

Nebýt lhostejní.

Dnes nedovolíme Ukrajině padnout! Ano, jste unavení. Jste unavení z nás, uprchlíků. Každý z vás má své vlastní problémy. Ale i Ukrajinci – moji přátelé – jsou unavení z výbuchů, strachu o své děti a pohřbů svých blízkých.

Tato válka není jen náš boj. Je to boj za lidská práva a společnou bezpečnost.

Pamatujme na cenu, kterou platíme za svobodu, demokracii a spravedlivý mír pro naše děti. Zlo musí být potrestáno! Musíme být silní – a síla je v jednotě.

Ať žije Česko! Sláva Ukrajině!